Když se chce, tak to jde!

V rámci své práce, ale i mimo ni, se setkávám s celou řadou výjimečných lidí ať již na koučinkových konzultacích, workshopech, mentoringách apod. Co mě však v poslední době velmi překvapilo bylo, jak málo z nás si dokáže udělat čas jen sama pro sebe, pravidelně cvičit, zajít si na masáž, koupit si něco pěkného a nebo třeba... odjet na celý víkend pryč.

Proč o tom tolik přemýšlím? Protože já to tak nemám. Při posledním mentoringu jsem se přistihla, že jsem z toho snad trochu nejistá a cítím vinu za to, že jsem tak SOBECKÁ, že si toto dopřávám. Co dopřávám, připadá mi to zcela normální! Moc bych si přála, abyste si tu občasnou svobodu a SVŮJ život také mohli dopřávat a proto jsem se rozhodla, že se zkusím podělit o to, jak to u nás funguje, jak to mám a co všechno by na tu mou „svobodu“ mohlo mít vliv. Věřím, že alespoň nějaký bod Vám bude inspirací a třeba Vás zase trochu přiblíží k vlastní svobodě.

Tak tady to je – takto to mám a takto to (alespoň většinou ;-)) funguje mě:

1.      Manžel = úžasný hlídací taťka. Zbožńuje být s dětmi, naplno se jim věnuje, těší se na ně, odjakživa se umí komplet postarat od plínek přes Sunárky a foukání bebíček . Od porodnice byl zapojen a připadá mu to naprosto normální, že se stará. Jsou to stejně jeho děti jako moje!!!Nechce přijít o žádný důležití okamžik s nimi.

2.      Manžel = softbalista. Teď už hraje pouze jednou (max. 2 krát) týdně. Soft je stále na prvním místě – nejede přes to vlak. Respektuji to – prostě to tak je. Berme to jako kompenzaci jeho „pečovací dokonalosti“;-).

3.      Manžel = tulák v přírodě, zbožňuje víkend bod širákem, kopečky a výhledy. Já mám radši postel, nebo aspoň stan. Sem tam vyrazí na víkend s partou kámošů s dětmi, vezme starší děcko s sebou a mě zbude „jen“ mladší dcera. Tak dvakrát do roka vyrazí i sám. Dopřeji a přeji mu to. Trvám si však na tom, že něco za něco ;-).

4.      Hlídací babička – jedna v důchodu, ale pohlídá jen jedno dítko. Má ještě další vnoučata s pracujícími rodiči. Jsme na druhé koleji. Druhá babička je pracující, hlídá jednou týdně večer. Občas se „cuká“, ale já si prostě trvám na svém a nebo směňuji dny, tak aby to průměrně tak vyšlo. I kdybych se měla kopat do zadku – to je prostě můj volný večer!

5.      Jiné druhy hlídání (školky, miniškolky, chůvy, sousedky apod.) bych z finančních důvodů nevyužívala, kdybych nehledala,až jsem našla. Ono upřímně platit 500-600,-/za dopoledne, když je člověk na RD není pro většinu žen úplně reálné. A to ani v případě, že rozjíždí vlastní podnikání. A pokud pracuje – zbude jí něco po odečtení nákladů na hlídání?

Vždy když jsem potřebovala, podařilo se mi najít dotované školičky či cooworking s hlídáním dětí. Momentálně využívám Domácí chůvu a jsem spokojená. Kdo hledá, ten najde!

6.      Největší téma – JÁ! Chvíli mi to trvalo, ale velmi brzy mi došlo, že nemůžu být 24 hodin denně s dětmi. Kdybych neměla alespoň dvakrát týdně nějaký čas pro sebe, nebyla bych dobrá máma ani partnerka. Měla bych pocit, že můj život skončil, nemám svobodu, nemůžu se nadechnout, … S úplně nejmenšími dětmi cca do 2 let jsem „zdrhala“ cvičit dvakrát a jednu dobu i 3krát týdně. Stálo mě to občas hodně vlastního přemlouvání a překonání lenosti (ten třetí volný večer byla neděle!!!), ale věděla jsem, že to nutně potřebuji. Sem tam to bylo s hlídáním opravdové harakiri a ne vždycky mi to vyšlo. Ale nakonec se mi podařilo manžela i babičku přesvědčit o tom, že je to pro mě stejně důležité, jako je pro ně pracovní schůzka, či dva měsíce předem objednaná návštěva kadeřnice. Jsou samozřejmě situace, kdy to nejde jinak a mé cvičení musím „odpískat“, ale je potřeba okolí vysvětlit, že v 95 % případů přes to vlak nejede. Dnes mám svůj večer! Máš to v diáři!!! Zařiď si to! A nebo? Bavíme-li se o těch 5ti% - nabídni protislužbu ;-).

7.      A čemu se doopravdy snažím vyhýbat?

- zvyku, že každý den je doma teplá večeře. Jíme studenou – každý z nás má teplý oběd v poledne, je to zbytečné

- posluhování manželovi. Ráda mu udělám snídani, připravím večeři atd. Není to ale moje povinnost. On to také ZVLÁDNE!. A ten můj si taky sám rád vybere co si vlastně dá, na co má zrovna chuť.

A co také muži, babičky, tetičky i paní na hlídání zvládnou?

- umí obléknout dítě!

- dokáží připravit Sunar a nakrmit dítě!

- 90 % mužů umí utřít zadek či vyměnit plínku. Nic se nestane, když to jednou nebude dokonalé ;-)

- umí uložit děti a přečíst pohádku

- dokáží odvést dítě do/ze školky či školy

- umí hlídat děti! A dokonce s daleko větší lehkostí a přirozeností, než my.

- a věděli jste, že muž umí i zapnout vysavač? ;-)

Co se chlapů týče, každá máme doma tak trochu jiný „materiál“. Ale jsme si jisté, že o tu naši permanentní a komplexní péči ti naši chlapi doopravdy stojí? Nevychovaly jsme si je tak? Není to zase ta, tolik diskutovaná, touha po dokonalosti, kterou známe z televizních seriálů, reklam a ženských časopisů?

Tak nebereme mužům, babičkám a bezdětnými tetičkám tu možnost být se svými dětmi, vnoučaty a synovci a neteřemi. Nechme je si je užít se vším všudy. Dopřejme jim to! A dopřejme to i sami sobě. Možná alespoň trochu ocení, co všechno vlastně děláme a nám zbude DOKONCE i nějaký ten čas pro sebe. A uvidíte, že ve finále budeme všichni o moc spokojenější :-).