Jsme skutečně páni svého života?

Jak často se přistihnete, že děláte něco jen a jen proto, že to Vás o to někdo jiný, v lepším případě, požádal a Vám se to ani v nejmenším dělat nechce? Jak často děláte něco proto, že se domníváte, že to od Vás někdo jiný očekává? Jak často děláte něco o čem si myslíte, že to prostě dělat máte a musíte a vůbec nejste přesvědčeni o tom, že to má sebemenší význam nebo dokonce přínos a už vůbec pro Vás samotné. Jak často děláte něco pro druhé?

Většina z nás se velkou část svého života snaží někomu vyhovět a zalíbit se. Rádi také děláme něco pro druhé a v neposlední řadě rádi také děláme radost a vytváříme druhým spokojený úsměv v tváři. Jak na to ale reaguje naše JÁ?

Pro naše JÁ je tento postoj vlastně nesmírně pohodlný a alibistický ačkoliv si to většinou ani moc neuvědomujeme. Tímto postojem si vlastně umožňujeme odmítat zodpovědnost za svůj život a můžeme s čistým svědomím tvrdit, že za to jak vypadá náš život vlastně vůbec nemůžeme. „To nebylo moje rozhodnutí. Není to tedy moje chyba. Musel jsem mu/jí vyhovět, musel jsem se obětovat, musel jsem si to nechat líbit.“ Toto uvažování, ale považuji za velký omyl. Všichni máme tu moc uchopit svůj život do vlastních rukou a nebýt obětí. Je to o tom uvědomit si to a rozhodnout se. Jedině tak se můžeme stát vnitřně stabilními a resistentními osobnostmi.

Jak takový člověk, který je pánem svého života vypadá?

Je to člověk, který umí myslet jak na sebe tak za sebe, umí žít bez velkých omezení, stýká se s přáteli, udržuje různorodé vztahy, je schopen vždy nalézt vhodné řešení, najde si prostor pro to, dělat co ho baví a VŽDY, v rámci jakéhokoliv rozhodování, zohledňuje i sám sebe. Jistě teď namítnete: „Jak mám tohoto dosáhnout, když mám rodinu, partnera, děti, povinnosti, …?“ Zkušenost je taková, že jakýkoliv vztah, pokud je funkční, by měl umožnit zachovat si integritu každého zúčastněného. Pokud tomu nyní tak není, měla by existovat vůle a odhodlání k nalezení řešení tak, aby každý zúčastnění jedinec měl možnost vládnout svému životu. Pokud existuje vůle nalézt řešení, staví nás to do zcela odlišné role. Není to již o pouhém přijetí faktu a postavení před hotovou věc, ale o vědomém rozhodnutí, za které přijímáme skutečnou odpovědnost.

Zkuste se nyní zamyslet nad svým životem a nad těmito otázkami:

1.      Zamyslete se, zda ve vás vyvolávají stres a negativní pocity některé typické debaty s rodinou? Které to jsou? Čeho se týkají?

2.      Zamyslete se, zda ve vás vyvolávají stres a negativní pocity některé debaty s přáteli? Co je pro ně typické? Čeho se týkají? Kdo je účastníkem těchto diskusí?

3.      Zamyslete se, zda ve Vás vyvolávají stres a negativní pocity určité situace ve vašem zaměstnání? Jaké to jsou? Kdo je účastníkem? O co jde?

Ač situace každého z nás budou jistě velmi odlišné a originální, s velkou pravděpodobností se budou ale opakovat některé důležité faktory, které mají vliv na tvorbu stresu a negativních pocitů.

Nechtěné a nevyžádané rady, zpochybňování našich schopností, dovedností a názorů a tlak na větší výkon.

Jak se tedy stát pány vlastního života?

Úplně nejdůležitější je znát svůj smysl života, svůj cíl, svůj směr a záměr, znát svého hodnoty, priority, ale také znát, uvědomit si a vážit si svých schopností a dovedností a pevně si za nimi stát. Bez konkrétní představy si nemůžeme „bránit své teritorium“, protože nevíme přesně odkud kam dosahuje. Rady od okolí si můžeme vyslechnout a vybrat si z nich pouze a jen to, co by se nám doopravdy mohlo hodit. Konečné rozhodnutí je však na nás. Cesta k vlastní svobodě není snadná a bývá často trnitá. Ale věřte že to stojí za to. Existuje celá řada nástrojů, které máme k dispozici jakožto výstroj, která nás posílí. Pro začátek si můžete vzít tužku a papír a napište si svých 101 přání a cílů. A nebojte se být odvážní... Není také důležité myslet na reálnost... popusťe uzdu své fantazie. Hned napoprvé jich tolik nejspíš nevymyslíte a proto se nebojte je průběžně doplňovat a seškrtávat si ty, již splněné. Jen dávejte pozor na to co si přejete, protože velká část přání se jednou totiž splní. Ale o tom zase příště...

Ivana Štěrbová